Éra, o které mluvíme, začíná těsně po II.světové válce. Slibný vývoj funkcionalistického hnutí v českých zemích válečné události násilně přerušily a po osvobození se v prvních letech zdálo, že vývoj tohoto uměleckého směru může po odmlce pokračovat dále. Jednou z ukázkových staveb tohoto období je Dětská nemocnice v Brně, která se na odkaz vynikajícího brněnského funkcionalismu snažila přímo navázat, ovšem od počátku stavby roku 1947 do jejího dokončení v roce 1952 se politická situace a spolu s tím i vnímání uměleckého vyjádření silně změnilo – budova byla kritizována dle měřítek socialistického realismu, který mezitím do Československa dorazil.O dané stavbě se tak mluví jako o poslední funkcionalistické budově navazující na předválečný trend.
Dětská nemocnice v Brně
Principy socialistického realismu – tj. návrat k „tradičním hodnotám“, klasické srozumitelnosti, často k monumentálnosti a nadměrné zdobnosti – se začaly v Československu prosazovat začátkem padesátých let a v jeho duchu byla vystavěna některá celá města – jádro Havířova, dnešní Ostrava-Poruba. Již od poloviny padesátých let se však začalo od přílišného dekoru upouštět, část Poruby zvaná „Oblouk“ byla dokonce ostře kritizována při návštěvách tehdejších představitelů SSSR pro svou honosnost. Naopak příkladem kultivované a poměrně nápaditě řešené socialisticko-realistické stavby může být například Hotel Jalta v Praze z r.1954.
Zlomová situace nastala v roce 1958, kdy v dubnu probíhala světová výstava EXPO v Bruselu a kde na tehdejší dobu revolučně řešený český pavilon architektů Cubra, Hrubého a Pokorného získal první cenu a byl velmi oblíben mezi širokou veřejností. Použité materiály a celkový styl českého pavilonu se stal vděčnou inspirací dalších architektů a i díky uvolňování tehdejších poměrů v SSSR tak byla učiněna pomyslná definitivní tečka za érou stalinského vlivu v umělecké oblasti. Ze staveb vyvedených v duchu „bruselského stylu“ stojí za zmínku např. Pavilon „Z“ brněnského výstaviště, ostravský Dům kultury a jemu podobné brněnské Státní divadlo či budova Ústavu makromolekulární chemie v Praze. Staveb inspirujících se českým triumfem v Bruselu je pochopitelně více, většinou se jedná o četné nádražní či různé administrativní budovy, kvalita jednotlivých staveb však silně kolísá a některé z nich jsou dnes vlivem technologických a materiálových úspor spíše rozpadající se ruiny , nebo jsou destruktivním způsobem poznamenány zateplením či jiným nevkusným rekonstruováním.
Uvolněná atmosféra v šedesátých letech minulého století pak dala vzniknout dalším výjimečným stavbám, jako centrum tehdejší architektonické špičky lze označit liberecký ateliér SIAL pod vedením Karla Hubáčka, který je autorem konstrukčně pozoruhodné stavby vysílače na Ještědu (1963-71). Nelze opomenout ani dostavbu věží emauzského kostela z let 1965-68, která měla velmi pozitivní ohlasy i v zahraničí. Souběžně se zmíněnou kvalitní architekturou se jako reakce na palčivou bytovou krizi také začínají realizovat první panelová sídliště, která však působí až na nápadité výjimky víceméně destruktivně pro okolí, často nenávratně zničí nezaměnitelný ráz leckteré české obce či města.
V normalizačních sedmdesátých letech kupodivu vzniklo několik staveb, které byly v mnoha ohledech přelomové. V roce 2006 byl zásluhou prof.Šváchy prohlášen za kulturní památku Obchodní dům Máj na Národní třídě v Praze, dílo architektů Eislera, Masáka a Rajniše z již zmiňovaného ateliéru SIAL. Jde o stavbu mimořádnou svým architektonickým „hi-tech“ provedením, ačkoliv architekt a spoluautor tohoto díla, Martin Rajniš považuje jeho památkovou ochranu za absurdní a uznává jeho předimenzovanost.
Pro svůj postmoderní ráz nelze opomenout ani dům Na Můstku (bývalá budova ČKD) v Praze, z let 1975-83. Manželé Jan a Alena Šrámkovi zde použili princip citace, když do nástavby budovy umístili hodiny jako tomu bylo na domě, který zde původně stál.
Obchodní dům Máj, Dům Na Můstku
Jak je zřejmé, architektura si za čtyřicet let do roku 1989 prošla světlejším i temnějším obdobím a bylo by pošetilé ji šmahem odsuzovat, aniž bychom se s ní blíže seznámili. Je to aktuální téma i proto, že se v posledních letech často řeší, co s mnohými stavbami z éry komunismu – chránit, upravit, zbořit?