Na začátek je asi nutné zmínit, že jsem chodec. Typický chodec. Kam mohu, nejezdím autobusem, ani autem, ani na kole, ani na koloběžce či na segwayi, ale chodím pěšky, pokud mi to umožňuje čas. I zde v Braunschweigu, ač mám průkazku na MHD, při hezkém počasí si občas udělám pěší túru do školy (cca 6 km kolem řeky, přes park a částečně přes lesík). V centru Prahy se pohybuji pěšky téměř vždy, protože je to mnohdy i nejrychlejší způsob, jak se z bodu A do body B dostat. Chodcem jsem nebyl vždy, začalo to asi na střední škole, kdy můj privat byl celkem daleko od centra a MHD jezdila velmi řídce. Kombinoval jsem to s kolem, ale to zkrátka nebylo moc pohodlné pro denní užívání, proto jsem v cyklistickém sedle trávil především volný čas ježděním po okolí a okolních horách.
Než jsem odjel do Braunschweigu, má předchůdkyně zde mě upozornila, ať si pořídím kolo, že je to zde populární. Nepochopil jsem proč, ale nepopíral jsem to, už i můj středoškolský Krnov byl neobyčejně plný cyklistů, v porovnání s jinými městy. Nad koupí kola jsem ale neuvažoval, neviděl jsem k tomu důvod. Zajímavé ve městě je, že je doslova protkáno cyklostezkami, snad každý chodník i v odlehlé části města je oddělen pro cyklisty a pro pěší, před každým obchodem či úřední budovou je větší stojan na kole, na kole se zde bezpečně dostanete téměř vše. Ovšem jen na kole.
Za celou dobu mého pobytu jsem byl svědkem tří drobných kolizí cyklistů s chodcem. A to na ulicích nějak moc času netrávím. Problém totiž je, že stezky se v místech přechodů pro chodce kříží s chodníkem pro pěší, stejně tak jsou děleny i přechody přes komunikace a mnoho cyklistů místo aby na přechodu sesedli, raději kličkují mezi přecházejícími chodci. Několikrát se mi stalo, že jsem se střetu vyhnul na poslední chvíli. V zimním období jsou dráhy pro cyklisty na chodníku pečlivě upraveny, zatímco odklizený sníh je nahrnut na namrzlé chodníky určené pěším. Před školou je občas situace, že před schodištěm u hlavního vchodu stojí asi pětadvacet kol a mezi nimi je jen třiceticentimetrový průchod, kde navíc riskujete umazání šmírem z řetězu. Zřejmě jen nezdravě tolerantní člověk by nepocítil alespoň malé nutkání do té řady kopnout a sledovat, jak se ta arogantní skládanka kácí jako dominové kostky.
Celá situace je velmi paradoxní tím, že řidiči automobilů jsou nadmíru ohleduplní, na přechodu a i mimo něj vám jako pěšímu chodci ochotně zastaví a nic neriskují, nikdo neparkuje na zákazech či na přechodech pro chodce, tak jako v ČR. Bohužel tyto špinavé návyky od nich přijali cyklisté se vším všudy a chodec si už vůbec nepřipadá ohrožen automobily, ale spíše jízdními koly. Tak jako by se češi mohli učit od německých motoristů, tento zmíněný příklad s cyklisty by mohl a měl být brán na vědomí při pokusech o „velocipedizaci“ měst, jak to momentálně probíhá v našem hlavním městě.
Jako dodatek pro všechny lidi bez nadhledu a smyslu brát věci s humorem musím zmínit fakt, že sám kolo mám a ve volném čase s ním sportuji poměrně často.