Ač má nemalá část mé rodiny polské kořeny, tato země pro mě byla delší dobu velkou neznámou. Byl jsem sice v intenzivním kontaktu s polskými písničkami nebo říkankami, které mi v dětství vyprávěl děda, ale ani to nestačilo k tomu, abych Polsko začal vnímat jinak, než jako zemi, kam se jezdí na trhy pro pytle kukuřičných křupek, krówky a sleďové závitky v oleji. Osobně jsem tam sice takto nebyl ani jednou (a nevím, jestli toho litovat), nicméně davy lidí proudící s plnými taškami od havířovského vlakového nádraží, které leží právě na hlavní trati mezi Ostravou a Těšínem, i to patří mezi mé vzpomínky na devadesátá léta, na dobu mého dětství.
Je tomu asi pět let, co jsem se začal účastnit intenzivních workshopů zaměřených na 3D projekci a modelování. Tyto akce byly mezinárodní a mimo přátel ze Slovenska či Bavorska se pravidelně účastnili i Poláci z Krakowa. Stačilo pár večerů u vína či piva a i tomu nejnatvrdlejšímu by došlo, že naše národy mají společného více, než jsme si možná ochotní připustit.
Dilema, jakým jazykem s Poláky hovořit, jsem vyřešil velmi rychle. Ač spousta lidí, i od nás ze Slezska, raději používá angličtinu (vím, že to není k smíchu, ale já se vždycky smát musím, když si představím, že by se v dalším „levelu“ spolu anglicky komunikovali i třeba Češi a Slováci), nějak jsem cítil, že to není to pravé a zkoušel jsem tedy češtinu s polskými výrazy. Zázračným způsobem jako po nějakém úrazu hlavy, jsem si v probíhající konverzaci začal vzpomínat na různá slova, celé věty, někdy jsem měl dokonce pocit, že jsem schopen vyjádřit téměř vše. Nevím zda to byl vliv těch říkanek v dětství, hrající polská televize v pozadí mých dětských aktivit, či pravidelné návštěvy našich příbuzných na Těšínsku, kde se většinou hovoří jen hornoslezsky, tedy „skoro“ polsky. Ale fungovalo to.
Jen tak mimochodem – ač si myslíme, že Poláci nám rozumí zhruba stejně jako my jim, tj. relativně dobře, je to omyl. Čeština je pro ně jednak hrozně legrační, zaměňují ji hodně se slovenštinou a především jí nerozumí. Paradoxně ty samé vtipy o tvoření slov, jaké se vyprávějí o polštině (pár příkladů za všechny: ježek – kaktus pochodowy, helikoptéra – komar benzinowy…), mají i oni na nás. Více v následujícím videu: http://www.youtube.com/watch?v=c7RQNQGPusk&feature=related
Tolik o řeči. Po zmíněných workshopech jsem začal podnikat pravidelné výlety právě do Polska – první byla návštěva Krakowa. Přátelské přijetí, pohostinnost a fakt, že se mi každý den někdo z přátel věnoval, abych nebyl přes den sám a hlavně viděl vše, co je třeba, to mi prostě učarovalo. Postupně jsem začal objevovat, že Poláci mají Českou republiku a Čechy hrozně v oblibě. Nebýt Michálkova filmu o udavači Sekalovi, do kterého byl obsazen populární herec Boguslaw Linda, asi bych se před svými polskými přáteli cítil velmi trapně, když mi barvitě líčili film Samotáři i ty skvělé české herce. Není moc složité uhodnout, proč jim zrovna tento film tak učaroval. Přesně totiž vystihuje, jak nás vnímají – jako rebelujícího sourozence, který se nebojí říci co si myslí, kašle na to, co říká pan farář, zapálí si u toho jointa a ještě se má lépe.
Navzdory rozšířeným českým předsudkům, že Poláci všichni chodí do kostela a jsou „nezdravě pobožní katoličtí fanatici“, musím dodat, že drtivá většina mých polských přátel ukázkově reprezentuje skupinu JPII, o které mluví mj. polský publicista píšící o Česku, Mariusz Szczygiel – mladí lidé z generace Jana Pavla II., kteří jsou sice věřící a třeba navštěvují kostel, nicméně ne všemu jsou ochotni se podřizovat, jsou liberálnější a vybírají si z víry to, co jim přijde vhodné. Předsudků je ovšem mnohem více. Stížnosti, že Poláci „jsou rozlezlí všude po světě“ spíše svědčí o tom, že nejsou líní zvednout zadek a pokud se mají špatně, jdou tam, kde je jim lépe. Češi by se mohli se svou hospodsko-brbloidní náturou jen učit.
Zajímavostí jsou pak skupiny na sociální síti Facebook, které sdružují „fandy“ České republiky – např. Jestem Czechofilem http://www.facebook.com/czechofile
Mohl bych psát o svých zážitcích více, ale to není cílem tohoto zamyšlení. Chtěl jsem jen říci, že ač mě fotbal příliš nezajímá, s nějakou zlomyslností proti Polsku určitě fandit nebudu. Ani nemohu. Mám tu zemi prostě rád.
A mám dojem, že se k našemu sousedovi máme lehce nefér vztah. Nefér v tom, že ačkoliv Poláci mají vůli poznat naši kulturu a oblíbili si nás, my se o to ani nepokoušíme a žijeme spoutaní starými předsudky o šmelinářích s magnetofony Grundig. Třeba je to tím, že nám chybí nějaký český Mariusz Szczygiel, který by Polsko, jeho mentalitu a všední život trochu přiblížil a probudil v nás zájem poznávat.